Kdykoliv, kdy se přistihnu, že pracuju ještě v 1:30 AM, užívám si již třetí noc párty s nespícími dětmi nebo si snad připustím jakýsi tlak na výsledky, vzpomenu si na lidi žijící v jiných částech Země. V místech, kde jídlo a voda není samozřejmost, kde každý den čekají, jestli na ně nespadne bomba. Myslím na vojáky uprostřed bitev, vzpomenu si na naše předky, kteří prožívali všechny ty historické kratochvíle (a neměli internet!). Vžiji se do lidí jako Hellen Keller, kterou žádná absence zraku a sluchu nezastavila, Nicka Vujčiče, který umí žít a pomáhat bez končetin lépe než kdokoliv s nimi. Vzpomenu si na řeč Warrena Buffeta: „Statisticky bylo pravděpodobnější, že se narodíte uprostřed chudoby nebo války. Máte štěstí!“
V tu chvíli mi dojde, že to, co prožívám, je procházka růžovým sadem a mohu toho udělat mnohem víc. Jaký stres nebo snad deprese? Není důvod, nemyslíte?
