Také se vám občas stane, že když si otevřete knížku, kterou si chcete konečně přečíst, místo soustředění se vám dostaví nával myšlenek, které se začnou samovolně skládat, až z toho vznikne zajímavé poznání?
Minulý týden jsme se bavili s kolegyní o startupech, dovolím si ji citovat: "To je stejně super, jak vy chlapi vymýšlíte ty vaše blbinky, víš? Jak si s tím byznysem umíte pohrát a udělat z toho pak něco vlastně dobrýho". Smál jsem se tomu, ale cestou domu mi to nějak vrtalo hlavou a říkal jsem si, že má vlastně recht. Ještě jsem si vzpomněl na radu Ester Ledecké o přerámování (Olympiádu si představ jako bezvýznamný závod a budeš mín nervní, víc v pohodě, podáš lepší výkon). A říkám si: "Kurňa, vždyť jo, vždyť si hrajeme a když nejde o život, nejde o nic". Dělat business, prodávat, vést lidi, to je všechno často tolik nervy drásající. Ale nakonec je to vlastně hra. A rádi se předháníme v tom, kdo je lepší. Musíme na sobě makat. Vzájemně se motivujeme jako Lauda s Huntem.
Pak mi napadlo, proč být vlastně ve stresu, nemoct usnout, hrotit to a ještě se u toho tvářit tak vážně a důležitě. Jsme tím docela srandovní. A zároveň si tím můžeme i ublížit. Proč? Jak to vidíte, chlapi? Co to/se brát míň vážně a víc si to užívat?
